Myšlenky

20.12.2015

Nepatřím k těm, kdo využívají každé příležitosti, aby mohli něco slavit, něco si připomínat. Jsou ale situace, které mě k návratu do minulosti, k intenzívnímu zamýšlení se nad tím, co je již historií, velmi silně vybízejí. Datum 18. prosince, den, v němž se před čtyřmi lety s tímto světem rozloučil Václav Havel, k nim však rozhodně patří. A to nikoli jen proto, že zemřel první prezident samostatné české republiky, ale především proto, jak nakládáme s jeho odkazem.

Zemřel člověk. Jsme po dlouhých desítkách let skutečně svobodnou společností, v níž má každý právo a příležitost vyjádřit svůj názor na dění kolem sebe. A je přirozené, že nejsme společností jednolitou, díky tomu se lišíme i v pohledu na tak výraznou osobnost, jíž VH bezesporu byl. Připomínka čtvrtého výročí jeho úmrtí však jen ukázala, nakolik se lišíme v pohledu na to, jak ho nejen jako člověka, ale především jako politika chápeme s odstupem času.

Se zájmem a velmi pozorně jsem sledoval vyjádření řady lidí. Politiků, politologů, blízkých přátel a spolupracovníků jak z dob disentu, tak po roce 1989. A jak jinak, názory na jeho způsob výkonu funkce prezidenta se velmi lišily; řadou z nich bylo téměř s nevolí připomínáno jeho volání po větší angažovanosti nás všech – občanů. Volání po nepolitické politice. Jedno jsem, a myslím, že pozorný jsem při sledování diskuzních pořadů byl, jedno jsem však nezaznamenal. Myslím, že ani jednou nepadlo slovo – státník. Slovo politik nespočetněkrát.

Zastávám názor, že za dobu existence našeho státu od jeho vzniku v roce 1918 jsme do současnosti měli dva skutečné prezidenty a tím slovem skutečné mám na mysli právě – státníky. TGM a VH. Skutečné osobnosti, byť v mnohém rozdílné, ale muže, kteří byli schopni dohlédnout dál než na práh vlastního obydlí; osobnosti schopné a ochotné přes nepřízeň svého okolí nastínit vizi budoucnosti. Definovat směřování společnosti tak, abychom se nemuseli v čase budoucím stydět za  své chování v minulosti. Což s tím nemáme dost historických zkušeností?

Ve svých vzpomínkách vnímám VH jako člověka, který se navzdory protivenství právě těch, které nazýváme politiky, snažil vtisknout životu důstojnost bez ohledu na to, jaké bezprostřední důsledky bude mít jeho snaha na jeho osobní popularitu.

Vzpomínám na VH jako na člověka, který se nám snažil vštípit, že při posuzování kvality života nemá hrát prvořadou roli kritérium, jež se v přítomné době stalo mantrou současného světa – ekonomika. Samozřejmě, bez chleba vezdejšího se nikdo z nás neobejde. Rozhodující ale bylo, je a bude, s jakým vhledem budeme přistupovat při jeho obstarávání k Daru života, do jaké míry nám starosti všedních dní zabrání vnímat jeho přesah.

V mých vzpomínkách zůstává VH člověkem, který bez ohledu na strázně v osobním životě zůstal věren zemi, v níž se narodil a snažil se v nás probudit uvědomění osobní odpovědnosti za chod života. A varoval nás celým svým životem před lidmi, pro něž jsou osobní zájmy prvořadé a podbízení se laciným populizmem běžným hodnotovým měřítkem, neboť navyšují pravděpodobnost setrvání v úřadu.

VH pro mě zůstává člověkem – prezidentem, který nám svým životem a dílem ukazoval, v čem spočívá pravá hodnota života a proč stojí za to ho žít. Vytrvale, zásadově šel cestou, jež mnohdy byla trnitá, nesnažil se však podbízet, nesklouzával do laciné lidovosti. Té, která nám byla předkládána jako vzor u řady prezidentů v poválečném období. Té, s níž se potkáváme i dnes, z níž ale dobrého vždy vzešlo jen pomálu. Nebo je snad naše paměť tak krátká?

Dobře je národu, který má v čele člověka znalého, jak důležité je přemýšlet v souvislostech dneška o časech budoucích a je schopen zformulovat, jak si životem v přítomnosti vytvářet dobrý základ pro časy budoucí.

V časech slepých vůdců nezbývá, než převzít otěže života do vlastních rukou a vzpomenout si, co velí odpovědnost za život svůj - i život společnosti.

********************************************************************************************************

21.11.2015

K možnosti přímé volby prezidenta naší země jsem se ve svých úvahách vracel dlouhá léta ještě před tím, než byla v naší zemi nakonec i uzákoněna. Veřejně jsem se k ní začal hlásit poté, co jsem byl doslova znechucen pozadím volby Václava Klause, prozatím posledního prezidenta voleného našimi zastupitelskými orgány. Politické čachry a kupčení s hlasy v přímém přenosu mezi jednotlivými parlamentními stranami mě utvrdilo v přesvědčení, že přímá volba má své opodstatnění i přes všechna rizika, která se sebou nese. I proto jsem se (spolu s manželkou) aktivně zapojil do předvolební kampaně u příležitosti historicky první přímé volby prezidenta naší země. Není teď důležité ve prospěch koho jsem (jsme) svoji snahu zaměřil. Podstatné bylo, že jsem nepodporoval kandidaturu Miloše Zemana, a to z důvodů pro mě principiálních; o jeho morálně-volních jsem měl velmi silné pochybnosti.

Je listopad roku 2015. Jsme téměř v polovině jeho volebního období a jsme v situaci, která i s ohledem na dění nejen v naší zemi, ale především v zemích okolních, přímo volá po osobnosti, jež by nám, občanům tohoto státu, měla být skutečnou morální oporou. Měla poskytovat silné morální zázemí, měla národ v nelehkých situacích sjednocovat. Měla. Pravdou je ale naprostý opak.

Jak ukazuje vývoj posledních dní, prezident naší země silnou osobností vskutku je. Její sílu však umně využívá jen ku svému prospěchu a události okolního světa mu slouží pouze jako kulisy, v nichž se pohybuje s nesmírnou obratností v zájmu posílení osobní popularity na úkor zájmu obecného. A zdá se, že zdaleka není všemu konec. Vše nasvědčuje tomu, že má v záloze další ještě překvapivější kroky, jimiž dokáže na jednu stranu nadchnout své věrné a o to více znechutit přemýšlivější část národa.

Je minimálně politováníhodné, jak dokáže hlava státu, ten, který by měl být morální autoritou pro nás pro všechny; jak dokáže naprosto bezskrupulózně zneužít ve svém zájmu události bolestné (uprchlická krize, události v Paříži), či latentně vznešené (připomínka 17. listopadu 1989) s takovou dávkou populizmu, o níž by se dalo říci, že již překračuje nejen „přípustné“ meze. Ale jak se zdá, jsme národ velmi tolerantní. Nebo jen málo přemýšlíme?

Nebo se nám opravdu nechce přemýšlet? Nechce se nám zamýšlet nad událostmi, jež se na nás valí ze všech stran a navíc se nás začínají dotýkat ve vší drsnosti; nechce se nám nad nimi zamýšlet v širších souvislostech a vyvodit příslušné závěry? Jen před pár dny jsem se přímo v karikované podobě setkal s názorem, že je nejenom možné, ale i dobré žít si svůj život odpoutaně od okolního světa ve zdánlivé spokojenosti svého mikrosvěta.  A neplýtvat svojí energií, neboť chod světa stejně změnit nemůžeme.

Nejsem naivní, vím, že nemám možnosti, jak změnit svět k lepšímu ze dne na den. Také pečlivě zvažuji, jak se svojí energií nakládat, abych jí neplýtval. Na druhou stranu jsem ale přesvědčen, že pštrosí politika, nezájem o dění kolem nás se nevyplácí. V tom jsou dějiny dobrým učitelem, ale pouze tehdy, pokud jsme pozornými žáky.

Nemám možnost zabránit násilí, jehož jsme denně svědky. Stejně tak ale nemá nikdo jiný možnost mi zabránit, abych pozvedl svůj hlas a vyjádřil svůj nesouhlas. Stále častěji slýcháme sousloví „jsme ve válce s terorizmem“ a do jisté míry tak v současnosti zakoušíme platnost Ciceronova výroku „Inter arma silent Musae“. Je možné, že z obav před dalšími možnými útoky teroristů budou múzy mlčet častěji, že se budou rušit i divadelní představení. Důležité ale je, abychom nemlčeli, abychom se neuzavírali sami do sebe a neuvolňovali tak prostor pro ty, kteří nás ohrožují. Málo si uvědomujeme, jakou moc má Slovo, jak mocným nástrojem ve skutečnosti je, byť se s jeho mocí vlastně setkáváme denně prostřednictvím nejen politiků, ale v současnosti i teroristů. Málo si uvědomujeme, jak moc záleží na hlasu každého z nás, aby se z jednoho Slova mohl stát skutečný nástroj proměny současného světa.

A tak pozvedám svůj hlas v naději, že pod vlivem událostí kolem nás konečně začneme přemýšlet.

Občas, samozřejmě při vhodných příležitostech, a i ty lze šikovně využít ku svému prospěchu, se hlásíme k odkazu J.A.Komenského. Vždyť jsme jeho pokračovateli, jsme přece národ J.A.Komenského! A to nám opravdu nedochází, jak skutečnou panevropskou osobností byl on sám? Jak moc si uvědomoval, do jaké míry je přímo životně důležité vnímat veškeré dění kolem nás VE PROSPĚCH VŠECH!?

Nemají snad jeho slova: „Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče“ velkou vypovídací hodnotu právě dnes? Ostatně jako vždy, v každé době?

Jenže – nezbývá než přemýšlet! A dokud si neuvědomíme, jak ošidné a krátkozraké je nechat se lákat do pasti, jimiž jsou myšlenky lidí, pro které je osobní prospěch metou jejich existence, do té doby se budeme pohybovat jen v kruhu – a opakovat dějiny.

Při pohledu na ty, kteří zpod tribuny upírají obdivné pohledy na svého idola, je mi smutno. Ale jak známo, každý národ má jen takového představitele, jakého si zaslouží. Možná jen osobní zkušenost a prohlédnutí po pádu na tvrdou zem uvědomění nám dojde, že nezbývá než začít znovu a hlavně – začít konečně přemýšlet.

 ********************************************************************************************************

 8.10.2015

Malá poznámka k mému poslednímu počinu – audioknize Modlitba srdcem.

Mám rád knihy.

Mám rád krásnou literaturu. Již samotné spojení těchto dvou slov napovídá mnohé. Slovo psané a krásné k tomu. 

Nepatřím k lidem, kteří by jen žehrali na současný stav věcí, na to jak  se jim dnešní společnost  jeví v negativním světle. Nepatřím k těm, kdo jen nostalgicky vzpomínají na časy minulé a přitom dodávají větu, kterou si jako štafetový kolík předáváme z generace na generaci: „… to za našich mladých let nebývalo“.

Tento postoj nezastávám, ale spokojen rozhodně nejsem. A proto přemýšlím, jak přispět k nápravě. Co je v mých silách, čím a případně jakým dílem mohu přispět k možné změně k lepšímu. Otázkou, a platnou v každé době, ovšem zůstává, jak ono lepší definovat. Co jím je, když kolik nás je, tolik názorů na smysluplný život.

Vím, technický pokrok zastavit nelze a v podstatě by bylo i nesmyslné se mu bránit. Ale… Myslím, že velká potíž současné společnosti spočívá v tom, že za až překotným rozvojem techniky po duchovní stránce zaostáváme. A odvážím se dodat – v narůstající míře. Pyšníme se (samozřejmě mimo jiné) tím, jak se téměř závratně rozvíjejí komunikační prostředky. Počet mobilních telefonů v naší zemi již převýšil počet obyvatel, o možnostech jejich využití ani nemluvě. Ale… Opět je zde jedno velké ALE. Pořádají se soutěže v rychlosti psaní SMS zpráv a jak jinak, s využitím různých zkratek – vždyť přece jde o rychlost. A o tu jde především. Zvládnout vše rychle, jinak nebudeme „in“ a přestaneme vyhovovat tempu současné doby. Rychlost a výkonnost. Ostatní musí ustoupit do pozadí. To přece vyžaduje doba! Takový je současný trend!

Doba? Nikoli. Trend? Ano, trendy vytváříme sami. Doba, stejně jako tak doby minulé, v nichž žili předchozí generace, pouze je. Jsme to my, kdo velebíme, jak nás technika sbližuje, ale poznenáhle a dílem i nepozorovaně se vzdalujeme sobě samým. 

Na snahu zvládnout vše co nejrychleji tak doplácí i to, co tvoří jeden ze základních kamenů společnosti, co národ dělá národem  -  mateřský jazyk. Naše rodná řeč, doslova hýřící možnostmi, jimiž nás vybízí k vyjádření všeho, čím se odlišujeme od animálního světa, se tak i díky mnohdy nevyžádané potřeby býti „in“ zplošťuje. Ve světě elektronické komunikace si tak dokonce začínáme vytvářet specifický jazyk, který s rodnou řečí má již pramálo společného. A bohužel, ani ti, kdo stojí v čele společnosti, naši volení zástupci, o vrcholném představiteli našeho státu ani nemluvě, nám jako šiřitelé kultivovaného projevu rozhodně neslouží. Spíše naopak. Ba co víc, jejich nakládání s rodným jazykem se pomalu stává nevyžádanou normou.

Nejsem spokojen s tímto stavem věcí. Neoplývám sice mocí, abych současný přístup k mateřskému jazyku ze dne na den změnil, ale moje úcta k němu mi velí hledat způsob a prostředky, jak obstát před svým svědomím a přispět tak, byť jakkoli malým dílem, k nápravě. 

Miluji mateřštinu, český jazyk. Jsem přesvědčen, že si zaslouží úctu a pokorný přístup. Vždyť i díky němu jsme v minulosti přestáli jako národ nejednu těžkou chvíli a měli bychom díky tomu přistupovat k němu s větším respektem a větší mírou pochopení, za co vše mu vděčíme.

Při psaní jakéhokoli textu proto k němu přistupuji s rozhodnutím vtisknout mu po jazykové stránce podobu, jež je z mého pohledu i poděkováním za příležitost žít tady a teď v zemi, k jejímuž jazyku mám hluboce niterný vztah.  Mým cílem je přispět svým způsobem vyjadřování ke kultivaci řeči a slova; přispět tak ke kultivaci vlastností, jež jako jediné mohou být zárukou naší společné budoucnosti. 

Věřící člověk ví, co stojí psáno na počátku Knihy knih.

Na počátku bylo Slovo, ale ať jsme věřícími, či nikoli, měli bychom vědět, že slovo je pokračovatelem jakékoli naší myšlenky. Stálo u zrodu nás jako živočišného druhu – tvořivých bytostí. Chceme-li ale být, kdokoli z nás,  oprávněně hrdi na osobní příslušnost k této nikoliv samozřejmé výjimečnosti v říši Života, měli bychom s o to větší úctou ke Slovu přistupovat. 

S úctou a odpovědností.